Rozhovor s Bensonem McGlashanem

S jakým repertoárem přijdete s Vaším triem do Loop Jazz Clubu?

Na koncertech v rámci našeho aktuálního tour zazní mix mých vlastních skladeb a několika mnou zaranžovaných jazzových standardů. Moc mě baví, jak moje skladby zní v obsazení s varhanami. Zároveň mám radost z hraní některých krásných, ale zapomenutých nebo málo hraných standardů (například „Maybe You Will Be There“ ) z meziválečného období.

Jaká byla Vaše cesta k jazzové kytaře?

To je trochu dlouhý příběh, který je těžko odvyprávět ve stručnosti. Ale pokusím se: jsem kytarový samouk a můj první nástroj byl alt saxofon. Vyrostl jsem na poslechu jazzu a částečně swingových bigbandů, přivedli mě k tomu dědeček a otec. Děda hrál jazz na bicí v kapelách v Montrealu a později ve Vancouveru. Na přelomu 40. a 50. let byl jeden z nejvyhledávanějších bigbandových hráčů v Kanadě. Otec hrál na basu a na trubku všechny možné styly.

Když mi bylo 15 let, vzal mě dědeček s otcem na koncert Kvartetu Oscara Petersona (děda chodil s Oscarem na střední školu a vyprávěl mi o něm jako o největším současném pianistovi). Do té doby mi Oscarův hudební jazyk mnoho neříkal, ale koncert mě naprosto oslnil a infikoval mě swingovým cítěním, na které jsem do té doby nekladl takový důraz. Z pohledu kytaristy, jsem se poprvé zaměřil na to, jak správně funguje kytara v tomto typu jazzové kapely. Tehdy jsem si spojoval kytaru spíš s blues, rockem, heavy metalem atd. a tady jsem jí začal vnímat též jako vyloženě jazzový instrument. V Oscarově kapele hrál tehdy na kytaru skvělý Ulf Wakenius. Byl jsem oslněn za prvé rychlostí temp písní, ale hlavně jsem naprosto nechápal jak se v klasickém aranžmá – myslím, že to byla „Swet Georgia Brown” – proplétají v sóle kytara s piánem a jak nápaditě vyústí do tématu. Pamatuji si jasně, co jsem si říkal během ulfova nabroušeného sóla: „…je to rychlé a úderné jako od Kirka Hammeta z Metalicy, ale bez zkreslení, s čistým, chladivým zvukem, jak to dělá?“ Tehdy, v patnácti jsem se pomalu začal zabývat jazzovou kytarou, ale seriózně, koncepčně jsem do toho šel až asi v sedmnácti.

Můžete ve stručnosti popsat, jak jste se seznámil s Tomášem Hobzkem, Halem Tsuchidou a vůbec, jak vzniklo Vaše Hammond Organ Trio?

Tomáše jsem poznal na jam session v Berlíně. Vzal jsem ho do kapely na jedno vytoupení v triu. Hned jsme se na všem shodli a později jsem dospěli k tomu, že oba sdílíme stejný pohled na muziku. Začali jsem spolu častěji hrát a tvořit hudbu. Byli jsme na turné s montrealským basistou Kylem Morinem, kde se ještě upevnilo naše osobní a hudební přátelství. Hala jsem potkal také na jamu v Berlíně, kam se v té době přestěhoval. Vždycky jsem byl fanda hammond organových trií, jejich zvuku a vibrací, přemýšlel jsem, že se pokusím najít nějakého varhaníka, s kterým udělat trio a náhoda mi přihrála Hala.

Existuje kromě koncertování s Vaším českým kolegou i jiný důvod, proč relativně často navštěvujete Českou republiku?

Česká republika je rozmanitá, zajímavá a přátelská země. Cítil jsem to od prvního okamžiku, kdy jsem sem před několika lety poprvé přijel. Velice si vážím toho, že mohu hrát pro české publikum. Na koncertech cítím z publika pozitivní energii a to jak vřele reaguje. Kromě toho všeho mám rád plzeňské pivo.